23 Aug 2014

STOPADESÁT LET LIDSKOSTI - ICRC

O zlu, válkách a špatných věcech se mluví často. No o těch dobrých věcech se už tak často nehovoří. A právě proto mě dnes ráno překvapila titulní stránka Seznamu. V seriálu Významné dny se objevilo pěti minutové video o významném 22. srpnu roku 1864 - dnu, kdy byla přijata první ženevská ústava. Tehdy byly položeny první základy humanitární organizace Červeného kříže.


Sama nejsem žádný velký nadšenec do charit. Na tříkrálovou sbírku nepřispívám, od lidí, kteří po ulici nabízí magnetky a placky za 30 Kč nic nekupuji a sama od sebe na internetu charity nevyhledávám. Tedy, nevyhledávala jsem. Ještě před dvěma týdny by mě to ani nenapadlo.

Jako většina lidí, si ráda pouštím písničky na YouTube a vždycky mě mega baví kam se to všechno proklikám. Tehdy jsem měla chuť na něco letního. Počasí se totiž tvářilo spíš na říjnový podzim, než na letní prázdninový měsíc. A tak jsem si pustila španělské cikány. Samozřejmě mi do toho začaly skákat na YouTube reklamy, podle mě to bylo víc než je obvyklé. Takže jsem skoro co dvě minuty přeskakovala nějakou přiblblou reklamu na elektroniku, auto a podobně, pak mi tam ale začala skákat jistá francouzsko-anglická reklama. I když - podle mě to zas tak úplně reklama nebyla. Celý ten videoshot trval 5 minut. Postupně se tam vystřídalo několik obrázků válečných konfliktů v Iránu, Afgánistánu, Sýrii a Ukraině. Fotky z jednotlivých zemí byly proloženy citáty z Koránu, Bible a Tóry. Celé to yideo však bylo zakončeno slovy: žádné náboženství nepodporuje války, všechno násilí si dělají jen lidé sami. To video mi tam skočilo tak dvakrát, vždycky jsem to rychle překlikla na konec. Co se přece budu otravovat s jakýmsi videem, které mi narušuje poslouchání hudby. Do třetice mi to však nedalo a reklamu jsem ze zvědavosti nechala jet celých pět minut. Udělalo to na mě dojem. V těchhle zemích (vyjma Ukrajiny) se válčí pomalu víc jak 5 let, v Afganistánu snad už i víc jak 10 let a já věřím tomu, že ty obyčejné lidi už tyhle vleklé boje nebaví. Koho by taky bavilo se neustále dívat na to, jak vám banda blbců honících se za mocí rozstřílí barák, ze kterého zbude jen hromada kamení, jak vám před očima umírají vaši známí či, nedej bože, zrovna vaši rodinní příslušníci, koho by bavilo neustále se strachovat, zda se dožije druhého dne a zda bude mít co jíst a pít. O to větší utrpení to pak musí být pro matky s dětmi. Ty totiž mají navíc permanentní strach o své děti. Pro nás v Česku je mír brán jako samozřejmost. Zapomíná se však, že ne všude je tohle běžná věc. A tak jsem začala nad tím videem dumat a říkala si, co je to sakra za život v takové mizérii. Tři dny na to už jsem si najížděla na oficiální stánky Červeného kříže.

Na jaře roku 1859 v Evropě po delší době propukl válečný konflikt. Napoleon III. se rozhodl, že pomůže Italům získat rakouzskou Lombaridi. A tak evropské mocnosti zase po delší době naplno pocítily hrůzy války. Právě v době, kdy je Napoleon III na tažení v Lombardii, jede za ním švýcarský obchodník Henry Dunant. Má to být čistě obchodní jednání. Za Napoleonem dorazí do městečka Sorfelina 24. června 1859 večer, tedy v den, kdy se zde odehrála rozhodující bitva celé války. Na bojišti leží téměř 40 tisíců mužů, kterých si prakticky nikdo nevšímá a oni trpí nebo umírají v naprosto nelidských podmínkách. Když tohle Henry uvidí, dočista zapomene na důvod, proč sem vlastně dojel. Okamžitě začne organizovat péči o zraněné, přemlouvat místní lidi a několik dní se snaží udělat, co se dá. Mezi italským obyvatelstvem rozšíří heslo tuti frateli (všichni jsou bratři) a tím položí základ jedné z hlavních myšlenek a to té, že zraněný člověk je především člověk a je jedno na které straně bojoval. Po návratu domů vydal Dunant na vlastní náklady knihu Vzpomínky na Sorfelino a došel k závěru, že musí vzniknout neutrální a nezávislá organizace, která se bude o raněné vojáky starat. Dále své myšlenky rozvíjel a v roce 1863 založil organizaci, která dostala název Mezinárodní výbor červeného kříže. V srpnu roku 1864 uspořádal Výbor červeného kříže zasedání, kterého se účastnilo 12 tehdejších nejvýznamnějších Evropských států. Zde přijmou dokument, který se nazývá První ženevská úmluva a s drobnými úpravami a dodatky platí dodnes. Ke 12ti státům jen do roku 1907 přibylo dalších 45 států. Postupem času přibývaly další úmluvy a pochopitelně i další státy. Dnes je jich 197!

Červený kříž se stal celosvětovou organizací, která se už dávno neomezuje jen na raněné vojáky ale má humanitární programy v nejrůznějších sférách a po celém světě. Proklikala jsem se až k oficiálnímu ICRC YouTube kanálu, kde bylo bylo ve videu popsáno co všechno vlastně Červený kříž dělá. Krom toho, že se stará o raněné vojáky, chrání též civilisty, vysvětluje vojákům v rozvojových zemích, že nesmí útočit na civilní obyvatelstvo. Civilistům dodává během válečného konfliktu potraviny pro přežití a ošacení. V momentě kdy válka skončí, pomáhá organizace s budováním nových domů pro místní obyvatele a také pomáhá hledat rodinám svém milované, od kterých byli v době války odtrženi. Je toho však mnohem víc. Mezinárodní červený kříž dále bojuje za povolené limity ve válce. Navštěvuje zadržené a pomáhá jim komunikovat s příslušnými orgány. Zajišťuje ekonomickou bezpečnost. Buduje tábory pro civilisty, kteří prchají před válkou. V dnešní době pomáhá Červený kříž i během přírodních katastrof jako jsou povodně, zemětřesení...

Mohla bych se tu další hodinu rozepisovat o tom, kde všude zrovna ICRC působí, co všechno má na starosti náš Český červený kříž a podobně. Jenže to by byl ten článek nechutně dlouhý... Je úžasné, že jako protipól k válce vznikla takováhle organizace. 150 let lidskosti. A věřím tomu, že mnoha lidem tahle lidskost druhých už hodně pomohla.

No comments:

Post a Comment

Děkuji za Váš komentář. // Manny thanks, for Your commnet.